Poslední sezení u doktora Freuda
Mark St. Germain
„Lidé dospěli v ovládání přírodních sil tak daleko, že se s jejich pomocí mohou vzájemně snadno vyhladit až do posledního. Vědí to, proto onen jejich dnešní neklid, nešťastnost a úzkostné nálady.“
(Sigmund Freud, Nespokojenost v kultuře)

„Církev a armáda jsou uměle vytvářené masy, to znamená, že se vyvíjí určitý vnější tlak, aby byly uchráněny před rozpadem a zabránilo se změnám v jejich struktuře.“
(Sigmund Freud, O člověku a kultuře)

„Když se dlouho díváš do pekla, peklo se také dlouho dívá do tebe.“
(Friedrich Nietzsche)



Námět poskytl autorovi román The Question of God (Otázka Boha) Dr. Armanda M.Nicholiho. Děj divadelní hry Marka St. Germaina se odehrává v londýnském domě legendárního analytika mysli a zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda, který pozve vycházející akademickou hvězdu (budoucího klasika fantasy literatury – Letopisy Narnie, jednoho z nejúspěšnějších autorů moderní britské historie, známého především díky svému dílu z oblasti středověké a renesanční literatury, křesťanské apologetiky, vůdčí osobností - spolu s Tolkienem – neformální literární skupiny zvané Inklings) C. S. Lewise. Lewis se obává, že si ho Freud zve na kobereček za to, že Freuda satiricky zobrazil ve své nedávné knize, brzy si však uvědomí, že Freud má na srdci mnohem důležitější věci. V den, kdy Británie vstupuje do druhé světové války, se spolu Freud a Lewis přou o Boží existenci, povahu lásky, sexu a smysl života, a to jen dva týdny předtím, než se těžce nemocný Freud, který trpí rakovinou čelisti, rozhodne ten svůj ukončit.
Hra měla premiéru v létě 2009 v Barrington Stage Company, od července 2010 se hraje s velkým úspěchem v off-broadwayském Marjorie S. Deane Little Theatre. Byla oceněna Best Play Award from the Off Brodway Alliance.
Mark St Germain je velmi uznávaný a mnohokrát oceněný americký prozaik, dramatik, filmový a televizní scénárista. Ve svém díle se nechává inspirovat literaturou faktu a soustředí se především na historické události a osobnosti. Vytváří jakési historické fikce a setkání postav, které v imaginárních strhujících dialozích s prvky dokumentárního dramatu vystaví detailní fresku své doby a všech konotací i souvislostí. V jeho dramatických textech ovšem nechybí sarkastický a suchý humor, nelítostná kritika i palčivé otázky s vykřičníky.
 
překlad
Jitka Sloupová
 
 
dramaturgie
Yvetta Srbová
 
 
hrají
Sigmund Freud
Pavel Rímský
C. S. Lewis
Martin Finger
Hlasatel BBC
Ondřej Kavan
Neville Chamberlain
Zdeněk Velen
král Jiří VI.
Radim Špaček
 
 
délka představení:
1 hodina 30 minut
česká premiéra:
9. 3. 2018
termíny představení
30. 4.19.30 út
9. 5.19.30 čt
25. 5.19.30 so
zájezd
27. 5.19.30 po
galerie
recenze
RECENZE: Nejen o sexu a Bohu. Je radost být hostem u stárnoucího Freuda

Dvě křesla, na pozadí stěna s tunami knih a pohovka. Sám zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud netrpělivě očekává čísi příchod. To jsou první dojmy, které divák bude mít z Posledního sezení u doktora Freuda. Představení v pražském Divadle v Řeznické režíruje Radim Špaček, v hlavních rolích se objeví Pavel Rímský a Martin Finger.
Rímský zde vystupuje v úloze Sigmunda Freuda, legendu psychologie vykresluje jako zestárlého intelektuála, který na stará kolena musel před Hitlerem prchnout do Londýna. Zde dožívá, trápí ho rakovina patra i poslech rozhlasového zpravodajství oznamujícího klubající se druhou světovou válku.

Freudovi nechybí ironie. „Kdybych nebyl tak starý, řeknu, že to nevadí,“ okomentuje omluvu pozdního příchodu z úst právě dorazivšího hosta. Tím je irský spisovatel C. S. Lewis, autor Letopisů Narnie. Ztvárnil ho Martin Finger. Takové setkání bylo hypoteticky možné, ovšem stalo se tak jen ve fantazii autora hry, amerického dramatika Marka St. Germaina.

Germain proti sobě na jedné straně postavil věřícího spisovatele, konvertitu, odborníka na středověkou literaturu, romantika a taktéž mladého člověka a na té druhé okoralého profesora židovského původu, ateistu, pesimistu a muže na konci životní cesty.

Lewis za Freudem dorazil proto, aby si spolu vyjasnili své postoje. Poslední sezení u doktora Freuda je tak klasická konverzačka, kdy jeden švihá větami proti druhému, aby dialog na střídačku korunovali nějakým vtipným bonmotem.

Autor hru protkal příjemným množstvím narážek na životní osudy obou osobností i jejich dílo. Divák musí celou hodinu a půl poctivě poslouchat, aby v této brilantní debatě neztratil nit; nezáživnost však nehrozí. Režisér i herci se s těžkým textem poprali skvěle a dávkují jej do publika s důslednou stravitelností.

Jsme na návštěvě u Freuda, takže se mluví o životních tužbách, sexu i úloze Boha. „Psychoanalýza není naštěstí tak sebestředná jako náboženství,“ řekne třeba Freud. „Biblický Bůh, takový neodbytný kibic,“ výjimečně s ním souhlasí Lewis.

„To, co moji pacienti říkají, považuji za méně důležité než to, co říci nemohou,“ pronese Freud jinde. U režiséra Špačka to však úplně neplatí. Ten ví, že síla hry spočívá právě ve slovech a výkonech obou herců, takže si pomáhá občasným hlášením zpráv, hudbou a opakovaným promítnutím obrazu Freudovy skutečné pracovny na stěnu. Je radost být hostem takového sezení.
Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/posledni-sezeni-u-doktora-freuda-recenze-divadlo-v-reznicke.A180611111841divadlots

RECENZE: Poslední sezení u doktora Freuda. Disputace o Bohu v předvečer apokalypsy
Zakladatel psychoanalýzy a popularizátor principů křesťanství se sejdou a diskutují v novince Divadla v Řeznické, které uvádí hru amerického autora Marka St. Germaina Poslední sezení u doktora Freuda.

Radim Špaček režíruje fiktivní setkání Sigmunda Freuda (Pavel Rímský) a C. S. Lewise (Martin Finger), současníků a intelektuálních protipólů, kteří se ve skutečnosti nikdy nesešli. V psychiatrově londýnském bytě nedlouho před Freudovým skonem v roce 1939 dojde ke sporu o existenci či neexistenci Boha. Psychoanalytik trpí rakovinou horní čelisti, má místo ní vlastně protetickou pomůcku, přesto se i přes bolest, kterou mu mluvení způsobuje, nemůže vzdát vášnivé disputace. Argumenty obou mužů (pro a proti) se vyznačují břitkým intelektem, logikou i schopností zvažovat protivníkovy výroky.

Divadelní dialog je dobře odpozorován z tradic nejlepších konverzaček a patrně i z americké praxe výuky tvůrčího psaní, graduje a udržuje vnímavého diváka v napětí. Tvar víceméně rozhlasové hry přeruší vždy v nejvyšší čas nakrátko telefon či zapnutí rozhlasu, z něhož se ozývají zprávy a také vystoupení premiéra Nevilla Chamberleina, později i krále Jiřího VI.

Anglie se připravuje na vstup do války s Hitlerem, v jednu chvíli je dialog obou mužů přerušen i sirénami. Ačkoli se později zjistí, že šlo o planý poplach, situaci na jevišti to ovlivní natolik, že jak věřící katolík, tak materialista, očekávající navíc v důsledku své choroby brzký konec, propadnou instinktivně strachu o život. Uvědomění si tohoto velmi lidského fenoménu přiměje pak diskutéry k dalšímu prohlubování dialogu, dojde i na sexuální problematiku, etickou únosnost sebevraždy či eutanazie (Freud ostatně požádal svého lékaře o silnou dávku morfia, která jeho skon urychlila).

Vášnivá diskuse, obohacená o momenty černého i laskavého humoru, pomalu končí, psychiatr očekává návrat své dcery z práce, Lewis odchází a ze znovu zapnutého rádia znějí královy výzvy ke zmužilosti v nastávajícím těžkém období, podpořené prosbou k Bohu, aby Britům v jejich konání žehnal.

Divadlo v Řeznické je pro tento typ komorního dialogu prostorem ideálním, herci v přirozeném řečovém temporytmu své promluvy sugestivně pointují.

Pavel Rímský podává Freuda trochu jako morouse, svému z dabingu i dokumentárních komentářů velice povědomému a podmanivému hlasu ordinuje umírněnost. Lewis Martina Fingera reprezentuje jemného a zvídavého humanistu, v hlasovém projevu o poznání tiššího. V občasných zajiskřeních verbálního humoru jsou oba pánové neodolatelní.

Režírující Radim Špaček nechává tvaru přísně jeho konverzační charakter, na jevišti nevytváří žádná kouzla, jenom občas se na holou zadní stěnu promítne fotografie útulného intelektuálního pokoje se spoustou knih. Charakterizovat jevištní dílo jako pouhou rozhlasovou hru by však bylo jen polovinou pravdy, interpreti hrají, a to dost podstatně, též svou fyzickou přítomností a jemnou mimikou, dokreslující oba charaktery.

Dramaturgická aktuálnost inscenace je nabíledni. Pánové se neshodli, každý si zachoval svůj postoj k jedné z nejvážnějších otázek naší civilizace, rozcházejí se však v dobrém, ba dalo by se říci jako přátelé, že by jeden chtěl druhému ubližovat, nepřipadá vůbec v úvahu. Lewis dokonce pomáhá Freudovi při nesnesitelné bolesti tváře vyjmout a očistit jeho protézu. Text je v porovnání s běžným divadelním provozem v centru metropole poměrně intelektuálně náročný, ale ten ponor do zpytování problémů naší existence stojí za to absolvovat.

Zdroj: https://www.lidovky.cz/kultura/recenze-posledni-sezeni-u-doktora-freuda-disputace-o-bohu-v-predvecer-apokalypsy.A180316
103853lnkultura_jto

Divadelní noviny - Spor dvou virtuózních rétorů

Dramatický text Marka St. Germaina Poslední sezení u doktora Freuda si lze snadno představit jako rozhlasovou hru. Stáváme se svědky ojedinělé osobní konfrontace věhlasného Sigmunda Freuda a britského spisovatele C. S. Lewise, jejichž (fiktivní) setkání v roce 1939 se odehraje jako verbální názorová disputace.

Střídmá inscenace Radima Špačka, uváděná ve sklepním prostoru Divadla v Řeznické, umožňuje rozevřít další dimenzi hry. Naplňuje ji totiž i v mimoverbální oblasti – skrze fyzickou hereckou interpretaci, která naznačuje nebo sděluje, co lze těžko vyjádřit pouze zvukově při sebevětší řečnické obratnosti. Hra je o sporu dvou virtuózních rétorů a zároveň i o tom, co je a co není z řečeného pravdivé, či chcete-li autentické. Inscenační koncept vychází z Freudovy často citované formule, že pro něj jsou daleko důležitější věci, které nemohou být vysloveny, než ty explicitně řečené.

Autor vystavěl text jako duel dvou silných osobností s jistou ironií a ambicí prověřit metodu „výslechu na pohovce“ na Freudovi samém. Avšak meritum St. Germainovy hry spočívá jinde: ve vyšší rovině sporu bezvěrce a věřícího, obou intelektuálně i teologicky náležitě erudovaných. Freud, který prožívá finální stadium zhoubné choroby a rozhodl se k sebevraždě, chce s Lewisem probrat především duchovní a eschatologické otázky, respektive potvrdit si svoje přesvědčení a vyvrátit to jeho.

Dramatické napětí dialogu umocňuje vzrušená venkovní atmosféra těsně po propuknutí druhé světové války, kterou židovský emigrant Freud vnímá v londýnském azylu jako nadcházející apokalypsu, jíž se nehodlá dožít. Alarmující rozhlasové zprávy, hluk bombardérů, strach z náletů vnášejí do úvah aktérů o smrti její reálnou hrozbu.

V tomto vzdělaneckém dialogu racionálního ateisty s věřícím konvertitou to jiskří pohotovými replikami a zároveň se odkrývají jejich masky, pod nimiž se ukazují pýcha, ješitnost, potlačované slabosti, nezhojená soukromá traumata. Ti dva nechovají vůči sobě nepřátelství navzdory odlišnému světonázoru, pokoušejí se jen dostat z druhého, co úporně popírají.

Pavel Rímský (Freud) a Martin Finger (Lewis) jsou suverénní „hráči“. Soustředěnou vážnost rozhovoru dvou výjimečných mozků občas rozčeří přesně mířené sarkasmy, vtipné invektivy nebo aspoň nepatrný úsměšek stranou. Oč méně se od herců požaduje fyzická interakce, o to obtížnější jsou náročné slovní party, reprodukované i v kritické chvíli s rezervovanou uměřeností. Ve dvojici dominuje postava Freuda, on určuje průběh i pravidla komunikace jako autoritativní persona i jako hostitel. I v nekomfortním zdravotním stavu si udržuje profesionální pózu, jeho ego si neodpustí cynický ostrovtip, ani když jej zasáhne ataka bolestivého záchvatu. Rímský byl v určité výhodě, neboť mohl typově a fyzicky Freuda vymodelovat podle ikonické podoby profesorsky přísného portrétu s plnovousem, která vstoupila do veřejného povědomí. Herec mu propůjčil výraz kultivované celebrity a impozantního rétora, v jehož promluvách má každé slovo i pauza svůj význam. Pod krunýřem této pózy však tepá tělesná bolest z fatální nemoci, která rozkládá právě ústa jako zdroj jeho výmluvnosti. Freud jako lékař, vědom si blížícího se konce, vede zápas střízlivě, bez patosu a sebelítosti, s hořkým smíchem.

Martin Finger jako Lewis se zdá být vedle Rímského v nevýhodě. Nějakou chvíli trvá, než herec s příznačně neproniknutelnou tváří odkryje identitu své role. Z napohled rozvážného, suchopárného akademika, který si dovolil kritizovat slavného neurovědce, se vyklube sebevědomý a neústupný muž. Finger Rímskému sekunduje v partnerském respektu, nehraje na vnější efekt, což jeho postavu možná trochu zastiňuje. I když se Lewis nevzdává a Freudovi neohroženě dál kontruje, později, když vyrovná skóre, ho však začne zrazovat lidský aspekt: lítost k trpícímu, který ji však hrdě odmítá.

Dogma křesťanského smíření s nepřítelem znevažuje v době válečného násilí nejen neznaboh Freud, ale zčásti i konvertita Lewis, aniž by však jedinkrát svoji víru v Boha zpochybnil. Hercův tlumený projev, ačkoli patří do charakteru role, vzbuzuje otázku, zda Lewis má vůči Freudovi zaujímat soutěživou pozici „božího bojovníka“, anebo je jeho postavě udělena úloha neochvějného, rozvážného apologeta víry. Z jejich sporu nemá nikdo vyjít jako vítěz. Jejich střetnutí pro ně znamenalo silný zážitek, který v závěru nemají potřebu slovně komentovat, zasaženi silným dotekem vzájemného poznání.