Útěky
Bill C. Davis
Nová divadelní hra Billa C. Davise, od kterého již uvádíme velmi úspěšnou inscenaci Odvolání. Tragikomický souboj irských emigrantů o domov a kořeny, pravdu, pochopení a svobodu svého vlastního rozhodnutí, v době, kdy Amerika přestává být synonymem pro lepší budoucnost a demokracii. Na pozadí rodinného třígeneračního příběhu přichází autor opět s apelem k občanské zodpovědnosti, hrdosti a vlastenectví. S brilantně vystavěnými situacemi a sarkastickým humorem tepe nejen do apatické konzumní a spotřební společnosti, ale i do zákulisí prezidentských voleb.

Bill C. Davis je současný americký dramatik, režisér a herec s evropskými italsko-irskými a rusko-židovskými kořeny; je držitel mnoha ocenění včetně Outer Critics Circle Award, Critic´s Choice LA Times, National Board of Review citation, Dramalogue Award a Moliere Award. Narodil se v Ellenville v New Yorku a vyrůstal v Hudson Valley, kde dvanáct let navštěvoval katolickou školu. Po promoci na Marist College pracoval v Rhinebeck Country Village - komunita pro mentálně a zdravotně postižené. Během tohoto svého pobytu napsal v roce 1980 svoji první divadelní hru Odvolání, kterou po jejím obrovském úspěchu na Broadwayi v roce 1984 adaptoval do filmového scénáře. U nás byl tento film uváděn pod názvem Kazatel a žák, v hlavních rolích excelovali Jack Lemmon a Zeljko Ivanek. Světovou kritikou bylo filmové zpracování Odvolání zařazeno mezi deset nejúspěšnějších filmů roku. Davis mnoho inscenací divadelní hry Odvolání sám režíroval, ale v některých si i zahrál hlavní roli otce Farleyho. Tato hra je s velkým úspěchem uváděna po celém světě (Francie, Polsko, Německo, Švédsko, Austrálie, Mexiko, Brazílie, Argentina, Peru...).

Z Davisovy dramatické tvorby byla u nás, mimo Odvolání, přeložena hra Útěky (Expatriate), která byla zatím prezentována pouze jako scénické čtení v Manhattan Theatre Source (velmi prestižní nezávislá scéna), a byla opět přijata s obrovským ohlasem.

 
překlad
Alexander Jerie
 
režijní spolupráce
Viktor Polesný
 
režie, dramaturgie a výprava
Yvetta Srbová
 
hudba
Kamil Holub
 
hrají
Muddy
Jitka Smutná
Kemper
Filip Cíl
Keneth
Zdeněk Velen
 
 
délka představení:
1 hodina 30 minut
světová premiéra:
23. 11. 2017
termíny představení
8. 10.19.30 po
11. 11.19.30 ne
není v prodeji
galerie
recenze
23. listopadu 2017 MF DNES Tomáš Šťástka
Když ze skříní vytahují kostlivce. Cíle a Smutnou čeká střet generací

Filip Cíl a Jitka Smutná se v Divadle v Řeznické představí jako vnuk a babička z jedné americké rodiny vzešlé z irských přistěhovalců.
Náhodou se potkají tři členové rodiny, syn, táta a babička, a začnou se vytahovat rodinní kostlivci ze skříní. Tak charakterizuje nejnovější novinku pražského Divadla v Řeznické Filip Cíl, který si zde zahraje syna Kempera.
„Je to role mladého třicetiletého chlapa, který má oproti tátovi a své babičce už spoustu věcí vyřešených,“ popisuje svého hrdinu v inscenaci Útěky, kterou podle předlohy Billa C. Davise v Řeznické režíruje ředitelka scény Yvetta Srbová.
Americký autor text zasadil do USA před třiceti lety, členové rodiny jsou potomky irských přistěhovalců. „Ta hra je přitom přenesitelná do jakékoli doby. Měli jsme možnost s autorem mluvit a prý mu kamarádi v Americe říkají, že právě nyní by se měla inscenovat,“ říká Cíl v narážce na dnešní vedení USA.
K jejímu prvnímu nastudování přitom dospěli v Řeznické, na což se sám Davis dorazil podívat. Útěky jsou prý ovšem převeditelné nejen časově, ale i geograficky, a můžou tak být poplatné i naší zemi. „Pochybuju, že si tam český divák nedosadí současnou českou politickou situaci,“ uvažuje Cíl.
Vedle něj se ve zbývajících dvou rolích objeví Jitka Smutná a Zdeněk Velen. Premiéra novinky je ve čtvrtek večer.



5. 12. 2017 Aktualne.cz Saša Hrbotický
Recenze: V Řeznické řeší deziluzi po amerických volbách i rodinné křivdy. Lépe jim jde to první
Jak se k sobě mají na první pohled tak nespojitá témata, jakými jsou výsledky amerických prezidentských voleb a rodinné křivdy? Odpověď se pokouší dát Divadlo v Řeznické v nové hře Útěky. "Dramatik Bill C. Davis přesně vystihl situaci, kdy protikladné politické preference mohou mít dopad až na oblast rodinných vztahů. Handicap představení naopak spočívá v tom, že se současně přehnaně zaplétá do pitvání soukromých bolístek všech postav. Čím víc odkrytých tajemství autor vrší, tím víc hru znevěrohodňuje až na samu hranici nechtěné parodie," píše v recenzi Saša Hrbotický.

Pražské Divadlo v Řeznické se v krátké době podruhé zaměřilo na tvorbu současného amerického dramatika Billa C. Davise.
Zatímco v loňském Odvolání se autor zamýšlel nad svobodnou volbou jedince v soukolí církevních institucí, v novince Útěky (v originále Expatriate) si na půdorysu rodinného dramatu bere na mušku deziluzi Američanů z posledních prezidentských voleb a z ní plynoucí nedůvěru v celý systém.
Komorní třígenerační tragikomedie přivádí na scénu členy jedné americké rodiny s irskými kořeny.
Nenadálý příjezd babičky Muddy k milovanému vnukovi Kemperovi, jenž se právě chystá prodat dům a odcestovat kamsi daleko, odstartuje sérii směšných i dojemných pokusů o vysvětlení si napjatých vztahů. Odhalování dávných i aktuálních rodinných křivd a omylů nabere na obrátkách zvlášť poté, kdy do hry vstoupí zástupce prostřední generace, Kemperův otec Keneth.
Skvělá Jitka Smutná
Ředitelka Řeznické Yvetta Srbová ve spolupráci se zkušeným režisérem Viktorem Polesným hru nastudovali bez interpretačních posunů jako sevřenou hereckou inscenaci se skvělou Jitkou Smutnou v klíčové roli babičky Muddy.
Ačkoliv je herečka uvězněná v přehnaně nelichotivém kostýmu, od prvního příchodu na scénu zkušeně rozehrává všechny nuance svého talentu, nestrojenou bodrost, srdečnost a laskavost, umění vyslovit v pravou chvíli vtipný a pádný komentář.
Její Muddy budí sympatie, když se navzdory pokročilému věku odmítá pohřbít zaživa v manželství s nemilovaným partnerem. Chvílemi je i směšná ve své dětinské tvrdohlavosti a neskrývané náklonnosti k alkoholu. Uvěřitelná je dokonce i v nejkrkolomněji napsaných pasážích, kdy oprašuje stále další zasutá traumata a dávné hříchy.
Filip Cíl představuje Kempera jako milujícího vnuka, férového, nekompromisního mladíka, jenž je do hloubi duše znechucen současnou Amerikou. Jeho svědomí mu nedovolí, než aby hledal mladicky naivní řešení v útěku ze "zaslíbené země" do rodiště svých irských předků.
Kempera autor pravděpodobně zamýšlel přesně tak, jak ho Filip Cíl hraje, jako čistý a kladný charakter. Přesto by větší životnosti postavy prospělo pokusit se ji aspoň částečně relativizovat, rozeznít i méně sympatické povahové rysy, třeba svárlivost či přehnanou umanutost.
Kemperův otec Keneth v podání Zdeňka Velena působí energicky a autoritativně, jenže při konfrontaci tří generací je po většinu času právě on v nezáviděníhodné pozici nežádoucího elementu.
Klíčový problém Útěků spočívá v tom, že autor chtěl stvořit drama se společenskokritickým přesahem a zároveň dusnou rodinnou sondu a la Tennessee Williams či William Inge.
Lépe se mu podařilo naplnit první záměr, protože přesně vystihl situaci, kdy protikladné politické preference mohou mít dalekosáhlý dopad až na oblast rodinných vztahů. Ba co víc, nezůstává u rozčarování z podezřelého výsledku prezidentského duelu, ale vyvozuje z něj úvahu o nutnosti radikálně revidovat představy o americkém vlastenectví a o mezích konzumního životního stylu.
Zatímco babička a otec si stále uchovávají zbytek sentimentální víry v lepší Ameriku, reprezentantovi nejmladší generace Kemperovi zbývá už jenom skepse.
O své vlasti hovoří jako o kasínu, kterého se zmocnili gauneři, o bývalé partnerce jako o zpitomělé bytosti, jež se domnívala, že něco získá utrácením peněz za zboží ve slevových akcích. Tím je Davisova hra blízká a srozumitelná i českému divákovi.
Její handicap naopak spočívá v tom, že se současně přehnaně zaplétá do pitvání soukromých bolístek všech tří postav. Čím víc odkrytých tajemství autor vrší, tím víc hru znevěrohodňuje až na samu hranici nechtěné parodie. Ostřejší dramaturgický zásah mohl leccos zachránit. Škoda, že k němu nedošlo.

11. 12. 2017 scena.cz Jana Soprová
Útěky v Řeznické
Už druhou hru amerického dramatika Billa C. Davise uvedlo Divadlo v Řeznické. Po Odvolání (neznámější Davisova hra Mass Appeal) to jsou Útěky (Expatriate), v překladu Alexandra Jerie. Obě jsou to komorní hry, kde důraz leží více na slovech, nežli na akci. Obě hry mají něco společného, jde tu o konflikt generační, event. o konfrontaci idealizovaného „buřičského“ pohledu na svět a konformní přístup k životu. Je jasné, že zástupcem onoho idealizovaného pohledu je mládí, zatímco konformita je vlastní staršímu z dvojice. Ve hře Útěky to ovšem není tak jednoznačné – svým způsobem se tu bouří každý z trojice protagonistů.

Vstupujeme do situace, kdy babička přes půl Ameriky odjíždí od rodinného stolu ke svátku Díkůvzdání za svým vnukem, který jí – snad – nejlépe z celé rodiny rozumí. I když mezi babičkou a vnukem je zjevně silný vztah, s tím porozuměním to není až tak jednoznačné. Vnuk totiž právě balí, rozladěn situací po volbách (zde se ukazuje autorův silně kritický vztah k současné politice USA), chce prodat dům, a vrátit se do země svých předků, totiž do Irska. I když z vzájemných dialogů nikdo nevychází přesvědčen o pravdě toho druhého, Davisův text dává možnost konfrontovat různé názory (a ukázat i slovo do pranice pokud jde o potomky někdejších emigrantů nespokojených se zemí, kde žijí. Naopak, idealizující místo, odkud utekli jejich předkové před bídou, či politickou situací).
Zatímco babička Muddy zůstává navzdory různým námitkám k politické a společenské situaci vášnivou Američankou, která na svou zemi nedá dopustit, její vnuk vidí Ameriku velmi kriticky. Usuzuje, že nejlepší je odtud odejít (ostatně, podle slov postavy není sám, plán emigrace do Evropy hodlá uskutečnit s několika dalšími kamarády). Každý z účastníků této scénické diskuse (časem do děje přibude ještě zástupce střední generace, Kemperův otec), má svou pravdu, ale především svá traumata a tajemství. Každý z nich od něčeho utíká (asi proto český název Útěky). Důvody jsou různé, ale téma útěků mají společné. Je to jako rodinná kletba, která se nevědomky táhne přes několik generací. Autor ovšem nenabízí řešení, ale spíše otázky k přemýšlení, které jsou – jak všichni víme - vlastně neřešitelné, Jinými slovy, každé řešení je špatné.

V režii Yvetty Srbové si zahrála babičku přezdívanou Muddy Jitka Smutná, jejího syna Kenetha Zdeněk Velen a vnuka Kempera Filip Cíl (ten mimochodem v Řeznické hraje i v další Davisově hře Odvolání). Vzhledem k tomu, že vše se odehrává v prostředí jednoho pokoje, naplněného sbalenými krabicemi), neposkytuje hra postavám příliš mnoho prostoru k akci. Snad jen Muddy, neustále lehce „pod vlivem“, dává možnost ukázat její vratkou rovnováhu. Jinak je vše soustředěno na slova, a tady chvílemi hrozí nebezpečí, že rytmus dialogů diváka lehce ukolébá. I když princip postupného odhalování tajemství má něco do sebe. Pro mnohé diváky jistě evokuje příběhy z jejích vlastních životů, kde nevyslovená tajemství vytvářejí atmosféru nejistoty a smutku. Nicméně, ani jejich odhalení nepřinese hrdinům úlevu. Dávné křivdy zůstávají trčet ve vzduchu jako memento. Nová inscenace Divadla v Řeznické přináší kultivovanou podívanou, která zároveň nabízí mnohé podněty k zamyšlení nejen na téma „my a svět kolem nás“, ale i konfrontaci názorů různých generací jedné rodiny.


1. 1. 2018 scena.cz Jana Soprová
Bill C. Davis: Divadlo jako katedrála
Americký dramatik Bill C. Davis přijel do Prahy na premiéru své hry Útěky (v originále The Expatriate 2007) v Divadle v Řeznické. Ostatně, toto divadlo s úspěchem uvádí i jeho nejslavnější hru Odvolání (The Mass Appeal 1980). V rámci svého pobytu se Davis zúčastnil i diskuse na americké ambasádě v Praze, a poskytl rozhovor pro portál 1. kulturní portál Scena.cz.

V pražském divadle v Řeznické jsou uváděny hned dvě vaše hry, a to Odvolání a Útěky. V zahraničních zdrojích jsme našla zmínky o tom, že Vaše hry jsou vždy částečně autobiografické. Je tomu tak i v tomto případě?
Samozřejmě, ve všech hrách nějakým způsobem spojuji zážitky z vlastního života, myšlenky, které mi jdou hlavou, s inspirací, kterou získávám, když se rozhlížím kolem sebe a naslouchám příběhům. V případě Odvolání, které je starší, mě inspirovala moje raná zkušenost. Byl jsem dvanáct let vychováván v katolickém semináři v římsko- katolické kongregaci. Měl jsem tam jako kluk různé problémy s chováním, například jsem byl vyhozen z mariánského průvodu, protože jsem se v kostele zasmál. Na katolické střední škole jsem ale dostal učitele, který mi sedl. Byl nejen brilantní ve výkladu náboženských témat, ale měl i velký přehled pokud jde o filozofii, film, umění, hudbu, drama, atd. a dokázal to skvěle propojovat a udělat atraktivní pro studenty. I když jsem tehdy měl pocit, že pro mě střední škola nebyla nijak velkým přínosem, už tehdy se podvědomě vytvářel můj způsob myšlení. Zúročilo se to, když jsem začal pracovat v Rhinebeck Country Village, rezidenční komunitě pro duševně narušenou mládež, a byl svědkem veškeré bídy lidského rodu. Tehdy jsem napsal Odvolání. Principem jsou vlastně dva aspekty jednoho člověka, v mladším idealistickém vydání, a ve starším pragmatičtějším. S oběma jsem určitým způsobem souhlasil. Tak to má asi každý z nás, že jsou v něm obsaženy ty dva pohledy, ten mladší, nesmlouvavě idealistický, a ten starší, poučený životem, pragmatičtější. Takže se nedivím, že se setkávám s tím, že se diváci nevymezují proti jedné z postav, ale tzv. je „berou“ obě. Nesmlouvavý idealistický pohled je sice sympatický, ale do praktického života se příliš nehodí. Ta starší postava je pragmatická, poučená tím, co zažila. Můžeme ji odsuzovat, ale také se snažit ji nějakým způsobem pochopit.
Tahle Vaše hra je patrně ve světě nejhranější a nejoblíbenější. Čím to podle Vás je?
To nedokážu přesně říci, ale patrně je tohle téma, týkající se nejrůznějších aspektů života, víry, nadčasové. Každý z nás v života se dostává do situace, která pro něj není snadná, a musí se rozhodovat. Ne vždy jedná úplně nejlépe, velmi často jsou rozhodnutí podložena nějakou zkušeností, nutným pragmatismem. Mám rád témata, která jsou nějakým způsobem přesahová, to znamená, že mají širší dosah, zajímají větší množství lidí, bez ohledu na národnost. Pro mě je ta hra nejen kritická a polemická, ale je to především hra o přátelství. Navíc má určitý zvláštní humor, který dokáže lépe zprostředkovat a strávit to poselství.
Když jsme u toho, co jste naznačil – tedy vaše výchova v katolickém prostředí, ale i jisté problémy, které jste tam jako dítě měl – jak je to dnes s Vaší vírou?
Mám židovské předky, otec byl kyjevský Žid, ale v židovské víře jsem nikdy vychováván nebyl. Ten katolicismus tu byl ze strany mé matky, která měla předky v Irsku, tedy v katolickém prostředí. Ale celé to bylo složitější. Vzdělání jsem získával v církevním prostředí, u Maristů. Ale dost jsem se tomu vymykal, jak jsem už prozradil, měl jsem jako dítě určité problémy s kázní. Nicméně, mám v sobě náboženskou tradici, ale nejsem věřící v pravém slova smyslu. Nevykonávám náboženské rituály, nechodím do kostela. Nevěřím v dogma. Ale jsou určité aspekty církve, které uznávám. Obdivuju papeže, který statečně hlásá některé správné věci, ať se to týká zákazu zbraní, nebo povzbuzování matek, aby kojily své děti. Líbí se mi, jak hovoří o kontextu světa a náboženství. Pro mě katolická církev vždycky v sobě měla značnou míru teatrality, určitou sošnost, dramatičnost, zdůraznění jakéhosi vysokého umění. A na druhé straně velmi zjednodušující principy – jsi hodný, půjdeš do nebe, uděláš něco špatného, půjdeš do pekla. Dnes je svět složitější, a víme, že tyhle věci nelze brát tak docela vážně. Dle mého by člověk neměl mít potřebu toho hrozivě vztyčeného prstu nad sebou, sám by měl být schopen se rozhodnout, co je správné a co nesprávné. V průběhu dějin se mnohokrát stalo, že se náboženství využívalo k manipulaci lidí, podporovalo homofobii, rasismus, výlučnost nějaké vrstvy lidí, apod. Věřícím se servírovaly věci tak, aby nepřemýšleli, ale prostě se podřídili. A náboženství bylo zneužíváno jako zbraň nebo mocenský prostředek k prosazení určitých cílů. Náboženství jako takové má v sobě spoustu dilemat, a pro mě je důležité podstatou, aby o nich člověk přemýšlel, a sám si došel k tomu, co je správné. Náboženství je katedrála, kde se všichni mohou setkat. Je to místo určené pro hledání nejrůznějších odpovědí na nejrůznější otázky týkající se světa a jeho fungování, vztahů, ale i politiky, i existence jako takové. Má to vlastně podobnou funkci jako divadlo, které také vidím jako katedrálu, v níž se lidé shromáždí, aby společně sdíleli určitý zážitek a zkušenost, aby byli schopni vážit osud jednotlivce, naučili se empatii.
Druhá Vaše hra Útěky, která byla u nás uvedena, v sobě propojuje osobní a společenské resp. politické téma. Je tam mj. věta, že hrdina nechce žít v zemi ovládané zločinci. Je zajímavé, že hra vznikla jako reakce na vládu George W. Bushe, ale přitom to vypadá, jako by byla ušita na míru nově zvoleného Donalda Trumpa.
No právě, myslím, že je to stále horší. Podle mého vláda Donalda Trumpa představuje velké nebezpečí pro budoucnost. Nejde řídit stát jako firmu, vidět jen hospodářský vzestup a zisk. Stát má jiné povinnosti vůči lidem než soukromý business. Má pečovat o zdraví duševní i tělesné svého národa, nejen o jejich materiální blahobyt. Je nebezpečné i to, jaké móresy Trump do politiky přináší, ať je to hrubost, neurvalost, formy homofobie, sexismu atd. Lidé skočí na pozlátko konzumní společnosti, uspokojení materiálních potřeb. Ale to nemá budoucnost, protože je to strašně povrchní. Člověk potřebuje i něco více, nějakou duchovní stránku života, jinak propadá depresi a vlastně ani neví proč.
Vaše vize budoucnosti je dosti černá. Ale únik, který hledá mladý hrdina Útěků, asi taky není řešením. Tedy cesta do země předků, do Evropy, do Irska. My Evropané zase víme, že dnes Evropa rozhodně není bezpečným místem…
Tady jsme znovu u toho idealistického pohledu na svět - Kemper je spravedlivě rozezlen na Ameriku, znechucen realitou, a tak se domnívá, že hledání kořenů a návrat do země předků jej zachrání. Takhle to ovšem bylo i v případě těch, kteří se kdysi vydali za lepší budoucností do Ameriky. Vytvořil se nějaký mýtus o Americe jako zemi snů, kde je možné cokoli. Za tím snem přišli do Ameriky i mí předci. Ale střet s realitou ukázal, že to zas tak ideální není. Dostavila se deziluze a hledání nějakého řešení.
To je myslím problém mnoha imigrantských rodin. Nebouří se ti, kdo přišli do země za lepším životem, ale jejich potomci, kteří už se v Americe narodili.
Proto jsem ve své hře ukázal tři generace – babička, ta která přišla do Ameriky kdysi dávno, na ní nedá dopustit, jako problematické vidí spíše rodinné vztahy (mimochodem, tady jsem využil autobiografického momentu, kdy za mnou moje babička „utekla“, když mi bylo 23 let). Zatímco její syn Keneth vlastně tak úplně neví, na jaké straně stát, cítí se ovšem vykořeněný, jeho syn Kemper už má jasno, že je třeba tu zemi opustit a vrátit se ke kořenům. V dramatické literatuře tohle není nic nového. Vzpomeňte si na Čechovovy tři sestry, s jejich životním heslem, neustále opakovanou mantrou Do Moskvy, do Moskvy. Nejde tu o ani tak o to, jestli opravdu do Moskvy dojedou, ale o tu naději, o tu cestu, která dává naději na lepší zítřky. Myslím, že to je neustálý koloběh. Lidé se vydávají na cesty, utíkají před válkou, před pronásledováním, hledají nový lepší svět, ať už ekonomickou nebo osobní jistotu.
Vy zatím stále zůstáváte americkým autorem. Máme momentálně na stole něco nového? Jaké téma vás zaujalo?
Při svých cestách po světě jsem zatoužil po tom napsat něco, co by se mohlo odehrát kdekoli ve světě, téma srozumitelné kdekoli. Tedy hru evropského typu. Takže jsem nejnověji napsal hru pro Concierge Theatre pod názvem Household Accounts, která se týká osobních vztahů v rodině. Je to o pocitech, odcizení, rozhodování, generačních nedorozuměních. Samozřejmě, nějakým způsobem to znovu odráží to, nad čím přemýšlím, nad mou momentální osobní situací.