Relativně mladý zaměstnanec Scotland Yardu je zavolán do bytu Solomona Freitaga a svým etnickým původem vyhovuje přání, aby se jednalo o policistu židovského. Jde prý o vraždu. Poté, co se panu Freitagovi představí, je vyzván, aby vstoupil do vedlejšího pokoje. Tam nalezne uškrceného muže a „objednavatel“ se vzápětí přiznává k tomu, že vrahem je on sám. Tak začíná vzrušující dialogická hra Vražedný pátek, uvedená Divadlem v Řeznické, text původem českého autora Benjamina Kurase, který hru napsal pro londýnského herce (rovněž s českými kořeny) George Pravdu. Anglická (světová) premiéra se konala už v roce 1977. Teď vlastní thriller přeložil autor do češtiny a realizátory našel ve Stanislavu Zindulkovi a jeho synu Jakubovi, který kromě toho, že ztvárňuje policistu, také drama amnézie, viny, trestu i pokání režijně připravil.
Pan Freitag zavraždil bývalého esesáka z koncentračního tábora, který ho přišel vydírat. Pan Solomon Freitag nebyl totiž vždy Solomonem Freitagem. Naopak, kdysi v koncentračním táboře působil jako nadřízený zavražděného vyděrače. Neuvěřitelný příběh o změně identity, ztrátě paměti a pokusu o pokání (motivem šíleného životního příběhu byla láska árijce k židovské dívce a potřeba ji jakýmkoli způsobem zachránit, což se dařilo jen po určitou dobu) vykreslují otec a syn Zindulkovi ve věrohodných hereckých kreacích. Postupné rozkrývání napínavě krkolomné kauzy „falešného“ pana Freitaga nakonec přesvědčí i nedůvěřivého policistu, který má vzpomínkami trpícího muže nejprve za blázna a zavolá známému psychiatrovi. Výkon Stanislava Zindulky fascinuje hned na počátku úpěnlivě zoufalým pohledem, z očí promlouvá hrůza vzpomínek. Herec je při interpretaci obrácen jakoby do sebe, přesto se „přes rampu“ dostává dostatečné množství emocí. Od horečného dožadování se soudu a vydání do Izraele (pracovník ambasády pochopitelně v telefonu považuje požadavek za čiré šílenství) dokáže interpret v přesvědčivých detailech o technickém chodu masového vraždění jakoby zatvrdnout a prezentovat se ve své bývalé identitě. Pevný hlas v neustále lehce se chvějícím těle účinně dokresluje nesnesitelnou atmosféru mezní situace. Jakub Zindulka, který vlastně vytvořil interpretační koncepci (s řadou skromných, ale účinných režijních postupů, především při práci se světlem a zvukem), svému otci důstojně sekunduje. Jeho policista je zprvu chlácholivě rozdurděný, později netrpělivý, pak i částečně rozzuřený, když však „utrpí poznání“, že onen šílený příběh, který mu pan Freitag vypráví, se s největší pravděpodobností udál, je jím vlastně – i při zachování profesionální rozhodnosti – zlomený. Publikum sotva dýchá a ve finále se k potlesku odhodlává znatelně pomaleji než při zážitcích jednoznačnějších a méně drtivých. Stanislav Zindulka přidal – a s profesní pokorou přijal – po náročných dvouhrách s Blankou Bohdanovou (Mittererovo Moje strašidlo), Aloisem Švehlíkem (Goldflamova Ředitelská lóže) a Matějem Hádkem (Baronovy Návštěvy u pana Greena) další sebezpytně náročný herecký úkol. Kolik mladších kolegů ve srovnání s ním sází mnohem více „na jistotu“!

Autor: Jan Kerbr