Touto inscenací - divadlo na divadle - kombinující fakta s fikcí, provedeme diváky dobou, která se nazývala “rozvinutý socialismus” a připomeneme atmosféru a úpadek veškerých morálních, etických i estetických hodnot v celé společnosti a umění nevyjímaje. Hra graduje podzimem 1989 - politická moc v září 1989 je stále ještě v rukou tzv. bolševických aparátčíků. Milouš Jakeš pronesl v létě 17. 7. 1989 svůj slavný projev. V Divadle v Řeznické (klubu SSM) se zkouší americké drama od E. F. Albeeho „Kdo se bojí Virginie Woolfové aneb Kdopak by se Kafky bál“. Zkoušku však přeruší telefonát z ÚV SSM. Klubu-divadlu hrozí zánik a okamžitá likvidace.

Tak jako celá naše občanská společnost i my budeme slavit významné výročí 17. listopadu a připravujeme "Týden sametových oslav", které vyvrcholí 16. listopadu na Noc divadel původní českou hrou a světovou premiérou nové inscenace "Sejdeme se pod vocasem aneb tak jsme tu žili".

Nastavíme zrcadlo šedé prorežimní "umělecké" produkci, která deformovala vkus a estetiku několika generací a toto ovoce sklízíme ještě dnes. Pokřivená ideologie udávala směr a byla hlavním uměleckým kritériem veškeré oficiální tvorby. Zaměříme se na období takzvaného rozvinutého socialismu na přelomu 70. a 80. let minulého století, po kterém určité skupiny spoluobčanů se sentimentem tak vzdychají. Tento sentiment jako negativní fenomén dnešní doby je velmi nebezpečný.

Hlavními hrdiny divadelní i jiné tvorby byly povětšinou brigády socialistické práce, JZD (Jednotná zemědělská družstva), předsedové ÚV KSČ, pracující třída, uvědomělí komunisté proti zločinným západním špionům a diverzantům. Svazácká mládež proti neuvědomělým zbloudilým černým ovcím.

Ve veřejném prostoru zaznívaly jen prorežimní fráze a lži. Lež a přetvářka se staly normou a běžnou součástí života celé společnosti. Prorostly do všech sociálních vazeb a vztahů. Udávání přátel a sousedů byla "praxe a metoda slušných lidí" jak dosáhnout výhod a zavděčit se režimu, anebo jen ze strachu o sebe.